Proč je pro nás tak obtížné porozumět takovým slovům, jako že „Boha můžeme nalézt jen sami v sobě“?

Spousta lidí, které tato věta úplně neminula, ji přesto vnímá jako neuchopitelnou frázi. Stalo se z ní hezky znějící tvrzení, ze kterého se obvykle vytrácí hlubší propojení s naší podstatou, kterou reprezentuje. Záhady života se nám nevyjasní, dokud na ně půjdeme jen rozumem. Ale stejně tak se nepohneme dál, dokud to „božské“ a „svaté“ budeme vidět jen jako něco nedosažitelného tam někde mimo nás. A zároveň to neznamená, že do této oblasti rozum nepatří, a že je to jen o „víře“. Naopak! Jde o to si dovolit přidat k rozumu i hloubku, kterou nevymyslíme, a rozpoznat, že v té ‚hloubce‘ našemu vlastnímu rozumu prostě něco brání! A dovolit si se na „božské“ nedívat jen zespoda nahoru, ale zahlédnout, v čem to vlastně právě ta vaše lidská podstata tkví. A nejen v nějakém abstraktním smyslu. Proto je to tolik o porozumění svému lidskému nastavení a frekvencím svých životních vzorců. Pak je možná přestaneme vidět jako vzorce nějakého „dělání“, ale vzorce „způsobu“ či „kvality“ života a bytí v něm – tzn. i jakékoli činnosti v něm. Ta nejčistší kvalita v sobě přirozeně nese tu nejčistší energii a ta nevychází z mysli, ale z našeho jádra a zdroje, a její náboj a směr je čím dál méně řízen naší myslí – což se myslí opravdu těžce představuje… Ale s tím, jak člověk začne sám sebe „chápat“ („uchopovat“ se), začne i to „neuchopitelné“ uvnitř sebe postupně sám fyzicky vnímat. A začnou nám docházet i takové vazby, proč se například my lidé snažíme tak často v životě cpát nejvíce právě tam, kam přirozeně nepatříme, a k jakým nejrůznějším důsledkům to „synchronicky“ vede. (Více to vše popisuji ve videu „Život zakletý v lidské DNA“ – https://www.youtube.com/watch?v=spLZhINGR18&t=37s)