Duch naší DNA, lidskosti a Vánoc

Víte, co nám zatím nedochází o naší DNA? Že představuje naše ukotvení v prostoru. V celém časoprostoru. Ne kvůli tomu, co obsahuje a co v ní technicky vidí naše omezené vědomí, ale kvůli tomu, na co se ‚váže‘ – na fungování vesmírných zákonů a na svou provázanost s vědomím celého vesmíru. To zní jako pěkná fráze, co? Buď prázdně, anebo nepředstavitelně. A přesto – hloubka a informační hodnota obsahu naší DNA sahá mnohem dál než jen k tomu, čemu a jak jsme schopni dát podobu vědeckými analýzami, protože ona nás propojuje s tím, jak prostě a přirozeně tyto archetypální zákonitosti ve skutečnosti fungují jako odraz všeho kolem, a jak názorně nás přiměřené porozumění těmto zákonitostem vede k nalezení své životní podstaty a životního smyslu.

V celé společnosti, ve vědeckém, náboženském, filozofickém, astrologickém anebo ezoterickém smyslu, se mluví o posunech a o změnách, které „visí ve vzduchu“. A tyto změny přes jim danou energetiku neproběhnou jen samy od sebe. Naše role je klíčová – vždyť proto jsme se narodili. Ale zároveň to nejsme pouze my, kdo má vývoj věcí ve svých rukou. Je to mix obojího – přes naši snahu se všechno nedá vymyslet a udělat, protože náš rozum si není vědom omezené míry svého vědomí. Co je důležité pochopit, je to, že v rámci hlubší reality jsme si své životní osudy a okolnosti do života „přitáhli“ my sami. V rámci „hry života“ jde o výsledek vzájemné interakce našich aur, zformovaných z našich energetických dispozic, ale protože náhody neexistují, je patrné, že většině dopadů života ve skutečnosti NEbylo možné jen tak předejít – protože ty jsou prostě součástí jeho „hry“.

Ale přesto je to náš život. A i když nemáme úplně pod kontrolou to, co nás v něm všechno potká, jsme ti jediní, kdo má šanci pozvednout jeho „kvalitu“ a dát mu jeho „smysl“. A jsme ti jediní, kdo za něj nese ODPOVĚDNOST. Jen MY sami, ne jeho okolnosti. To náš hluboký návyk upoutávat se na ‚dramata‘ vnějších okolností nás svádí k tomu hledat jejich důvody, nacházet za ně vinu a viníky a tyto ‚okolnosti‘ řešit. Ne že by všechny ty nabízející se návody, co a jak se životem „správně“ dělat, byly špatné (konec konců, i to je součást „hry“), jde spíše o to, že toto snažení vesměs nemůže nic jiného než nás udržovat v pasti zmíněného nevědomí. Čím více se o nějakou změnu ‚snažíme‘, tím více se upoutáváme na její vnější projevy, že nám její skutečné pozadí a podstata uniká. Tlačí nás to k tomu buď životu „rozumět“, na což náš rozum není koncipován, anebo mu nějak slepě „věřit“, a čekat pak na nereálné zázraky. Opravdu to není lehké – když si o něčem myslíme, že je to pro nás a náš život „správné“. Vždyť co jiného bychom přece měli udělat, než to? Podstata není v tom to ‚neudělat‘, ale začít rozpoznávat a upřímně vidět souvislosti a důsledky. V tom nejzákladnějším třeba to, že ty „tlaky života“, jsou ve skutečnosti naše emocemi a myslí vířené potřeby a návyky, ze kterých se opakováním staly naše hluboko zaryté reakce na život. A tyto reakce následují určité všude ve vesmíru se opakující archetypální formu. To znamená, že ‚forma‘ zůstává stejná, ale její kvalita a životní projev se mění.

Skutečný posun a pokrok je vlastně o jediném: o změně ‚ducha‘ – v jednotlivcích a potažmo ve společnosti. Vlastně je to o narovnání naší cesty k duchovnosti. Ale duchovno se může lehce stát a také se stává ohromnou pastí – ty hezké, pozitivní věci, anebo i přílišná touha po těch reálných. Tím, jak jsou v nás pevně zakotvené staré (nevědomé) postoje, neumíme se na probíhající „Velkou změnu“ podívat tak, aby k nám mohla srozumitelně promluvit. Duchovno je tak ohromnou pastí zejména proto, že nic takového jako „duchovnost“ vlastně NEEXISTUJE! Nedá se nijak udělat, zajistit ani zařídit. To je „stav“ – a ten prostě JE nebo NENÍ. Nanejvýš se dá předstírat. To proto o něm ti skutečně „duchovní lidé“ NEMLUVÍ. Oni takoví prostě jen JSOU.

V tomto smyslu se nemůžete nikdy nikam duchovně posunout. Hloubka vašeho ducha je jen otázkou vašeho ‚uvědomění‘ – hloubky odhaleného ‚vědomí‘ uvnitř vás. ‚Uvědomění‘ nijak nesouvisí s vědomostmi‘. Proto jej žádnou snahou ani úsilím nedosáhneme. To v nás prostě je, nebo není. Ano, pramení z následování určité ‚cesty‘ do hlubin svého vlastního já (která je prostřednictvím Genových klíčů uchopitelná tak, jak to jen jde), ale to samo o sobě žádný výsledek nikomu nezaručí, a ani nikdy nemůže. Cesta ‚uvědomění‘ není nástroj, to je cesta. Je to proces. Je to cesta „zažehnutí svého vnitřního světla“. Je o nastavování té MÉ správné „vnitřní atmosféry“ a o odhalování MÉ VLASTNÍ kreativní energie. Je o ‚jiném‘ vnímání životního prostoru. Ale nedá se vytvořit. Uvědomění se prostě buď samo v určitou chvíli objeví, anebo ne. Tak jednoduché a zároveň nepřístupné to pro nás je.

Zároveň to ale neznamená, že se máme svého ‚hledání‘ vzdávat. Spíše jde o to, že až nám to všechno niterně dojde, až dorazíme do určitého bodu, tak v určitou dobu se naše ‚hledáni‘ samo od sebe přirozeně skončí… A co člověk bude cestou poznávat čím dál víc – že tato cesta „duchovnosti“ ve skutečnosti není ničím jiným než skutečnou cestou ‚lidství‘, cestou k ‚lidskosti‘. To je to, co při ní můžete objevovat a nacházet. Ale stejně tak se v tom, co si myslíme, že už jsme nalezli, můžeme přirozeně mýlit. Něco si vykládat a překládat chybně. Holt, o tom je život a život je výzva… Vánoce bývají běžně vnímány jako svátky klidu a míru. A přitom když se kolem sebe rozhlédnete, uvidíte vesměs jen napětí, spěch, stres. Je to takový malý paradox, protože ‚atmosféra‘ visící ve vzduchu (kterou lidé jen ztvárňují) dělá z této části roku ve skutečnosti netrpělivé, přecitlivělé a na potřeby ‚náročné‘ období. Pokud si však zde dovolíme „zaslovíčkařit“, tak pokud je něco ‚náročné‘, znamená to, že to na nás vkládá nějaké nároky, že nás to o něco žádá. Žádá nás, abychom jen ‚objevili‘ svou přirozenou ‚lidskost‘. Abychom si dovolili UVIDĚT a PŘIZNAT své LIDSKÉ NEDOSTATKY a NEDOKONALOST.

Ale nevyčítejte si, že se vám je nepodaří odstranit. Stále dokola a znovu platí, že i když se budeme pokoušet být lepší a dokonalejší (a nepochybuji o tom, že toto předsevzetí mívá spousta z nás), vždycky nakonec musíme dojít ke zjištění, že to přes všechnu snahu ‚NEJDE‘. Cesta z ‚nedokonalosti‘ nevede skrze snahu o ‚dokonalost‘, ale skrze prosté registrování své ‚nedokonalosti‘. Obvykle netušíme, jak hluboká jsou naše genetická zranění, která nás zevnitř jakoby „nutí“ bránit sebe a své představy o životě. A je lehké hloubku a důsledky těchto karmických zranění podcenit. Jsou součástí našeho genetického kódu. A ‚podcenit‘ znamená k nim být slepí a hluší. Právě to je hlavní důvod, proč stojí za to se o SVOU ‚nedokonalost‘ zajímat a zpřístupnit ji SVÝM očím. Jen toto ‚rozpoznání‘ toho „nízkého“ uvnitř nás, a zahlédnutí toho „VYŠŠÍHO“ nám může umožnit ‚uvolnit‘ a ‚proměnit‘ náš naučený „úchop“ života. Protože až toto „světlo“, zažehnuté v našich srdcích, dokážeme vnést do svých nedokonalostí, jim nakonec dá ten správný výraz a pravý smysl. Ale život není dogma. To jen my lidé býváme dogmatičtí. Klidně si dovolte o životě někdy pochybovat, ale dovolte si přitom také nezavírat oči, nevzdávat se a nerezignovat na lidskost, kterou v sobě máme.

A každý kousek lidskosti, který v sobě objevíme, anebo si ho dovolíme zahlédnout v druhých, se počítá. Dobrá vůle, důvěra v lidskou laskavost, měkkost a trpělivost dokážou leckdy zázraky. Prostá čistá ‚lidskost‘ je zároveň něco, co uvnitř vás vždycky někde zůstane, když už třeba o vše přijdete – když už se vaše ideály, vaše touhy a vaše přesvědčení zdánlivě rozplynou. O tom všem jsou i blížící se Vánoce. Ani samotný příběh Ježíše Krista pro nás neměl být jen prázdným dramatem, ani „důkazem“ o velikosti božství, který dělá jen další propast mezi ‚ním‘ a ‚námi‘. Je to spíše důkaz o velikosti lidství v životě, který nebývá jednoduchý pro nikoho z nás – ani pro „syna Božího“. Zapomeňme na všechny oficiální poučky, a hlavně si umožněme míru lidskosti, kterou si dovolil žít, vidět a přijmout. Toto „Kristovo vědomí“ – „vědomí lidskosti“, které ho dovedlo k transmutování svého dílu lidstvu společné karmy a které mu umožnilo přežít v našich myslích a v našich srdcích – a stát se pro každého z nás spíše pravou a věčně živou inspirací než jen nějakým nedosažitelným idolem. Proto si myslím, že není od věci si připomenout a uvědomit, zvláště teď v období Vánoc, že kus z něj si nosíme všichni uvnitř sebe, v krvi každého z nás.

Odkazy a CZ videa:

Co po nás život „chce“?
Úvod do Genových klíčů Richarda Rudda
Úvod do „Zlaté cesty“ Genových klíčů