„Nové“ děti

Autismus a děti s „přívlastkem“ – postupný příchod nového vědomí

Jedním z mnoha průvodních jevů právě probíhající „Velké změny“ (více ZDE) je to, že se nám „život“ začíná tak nějak komplikovat a zrychlovat. Donedávna neustále jen stoupající životní úroveň už stoupat přestala, a to, co donedávna fungovalo, jakoby leckdy fungovat přestávalo. V našich životech se zároveň objevují okolnosti, na které jsme nebyli připraveni – jsou pro nás všechny nějakým způsobem nové a obvykle fungující postupy a řešení, které jsme se léta učili a automaticky následovali, se míjí účinkem. Objevují se stále nové „nemoci“ a na svět přicházejí stále více děti, které jsou takové jiné. Nezapadají do naší formy života a jejich „neschopnost“ – protože jí nerozumíme – pokládáme za symptomy nemocí. Tyto děti tak od nás dostávají různé nálepky – autistické, s aspergerovým syndromem, indigové, křišťálové, diamantové nebo duhové děti, děti s LMD, ADHD, atd. Zkoumáme, do jaké míry se od nás tyto děti liší, ale jen s omezeným cílem – abychom to, co jim chybí, jim dokázali nějak „doplnit“. Tzn. abychom tyto děti (víceméně ‚jednostranně‘) dokázali adaptovat na naši společnost, na naše zvyklosti a naše životní projevy. Přesto, že se to postupně ukazuje stále znatelněji, naše omezená levá koncentrovaná logika nám jen pomalu dovoluje si přiznat, že to, s čím se tímto prostřednictvím setkáváme, jsou první rané – nezralé a nedokonalé – projevy ‚nového‘ vědomí.

Pokud dokážeme vnímat aspoň ta nejzákladnější fakta o charakteru probíhající proměny a zamyslíme-li se, s čím tyto děti přišly na svět a na jaký svět to vlastně přišly, ukáže se nám poměrně absurdní obraz. Solar plexus – dosud hlavně centrum našich emocí – už u těchto dětí částečně funguje jinak než ten náš (u někoho více, u jiného méně). Jeho pozměněná vnímavost už má tendenci vnímat vyšší projevy čistě a přímo komunikujícího Solar Plexu a tyto děti jsou extrémně zranitelné našimi často skrývanými a nečitelnými či maskovanými emocemi. Vlastně v lidech kolem sebe vidí něco, jako „rozdvojené“ osobnosti, kterým mají ohromný problém porozumět. V jakém smyslu „rozdvojené“? Z nás lidí, které kolem sebe mají, vnímají něco z jejich skutečné podstaty (to „něco“, co však bývá naopak utajeno naprosté většině z nás samotných!), co představuje náš skutečný vnitřní stav, naše skutečné naladění (o jehož porozumění je celý tento web a naše práce). Ale vedle toho existuje ještě něco, co ten náš vnitřní stav vlastně neodráží, a to je pro ně matoucí. Navenek se totiž tváříme „jinak„. Své vnitřní pocity máme tendenci i nevědomě potlačovat a skrývat za pózami a maskami a náš vnější projev je spíše odrazem tlaku našich proměnlivých a nevypočitatelných emocí, které se marně snažíme držet pod kontrolou. Představujeme dvě tváře – jednu skrytou „vnitřní“, často nespokojenou a naštvanou (kterou přesto vyzařuje naše aura), a jednu „vnější“, která se snaží vypadat navenek klidná a vyrovnaná. A čím blíže má nastavení Solar plexu u těchto nových dětí blíže ke schopnostem budoucího nového vědomí, tím méně jsou jim naše rozdvojené emoce srozumitelné. Právě tato naše dynamická, fluktující a nestabilní součást naší povahy je něčím, co je pro vědomí těchto „nových“ a jinak naladěných dětí matoucí, nepochopitelné a cizí. Naše vlastní neuvědomování si důsledků našich pokřivených emocionálních projevů – naší nejasnosti, nečitelnosti a netransparentnosti, je tou klíčovou příčinou situace, které se pak tyto děti musí uměle a také nepřirozeně přizpůsobovat.

Jinými slovy – všechno začíná u nás, rodičů a lidí, pohybujících se kolem těchto dětí a lidí obecně. U nás a u naší vlastní ‚neviděné‘ vnitřní disharmonie, která je tou první věcí, kterou prostřednictvím svého otevírajícího se Solar Plexu vnímají z naší blízkosti. Naše nečitelnost a nesrozumitelnost způsobuje ve druhých nejistotu, nejistota podněcuje strach a přetrvávající strach a neschopnost si s ním poradit vedou i u nich k jedinému – k podmiňování a ke tlaku, kterému se musí přizpůsobit – k formování obranných strategií a vzorců chování, k pokřivení jejich přirozených životních postojů a jejich schopnosti vnímat naplno život a lidi kolem sebe. A nezapomeňte, že tady teď nemluvíme jen obecně o lidech adaptovaných na tento svět, jako jsme my, protože tyto okolnosti, kdy si rodiče nejsou vědomi, co navenek vyzařují a proč, působí destruktivně na VŠECHNY DĚTI (více o jejich vývoji níže). Teď mluvíme o lidech, skrze které námi vyzařované „informace“ nemají šanci jen tak projít skrze ně bez vedlejšího účinku. Jsou sami v „cizím světě“ a nejsou na něj vybaveni – nemají šanci nalézt jednoduchou obranu, která by fungovala. Právě proto je opakované působení naší emocionální nečitelnosti a nesrozumitelnosti pro ně tak destruktivní. Snaží se nalézt nějaký fungující obranný vzorec anebo postoj, ale strach, tlak a bolest jsou k neutišení. A pak přijdeme my s naší logikou, která nás vede ke snaze je přizpůsobit. Vždyť přece to oni se vymykají „normálu“ a tak to oni semusí přizpůsobit. Dovolme si se otevřít pohledům a záměrům přírody a pochopit, že jejím cílem není, abychom tyto bytosti přetvářeli k obrazu svému. Pokud se nám podaří souznít s vyšším smyslem evoluce, tedy vlastně involuce (o které se můžete dočíst ZDE), musí nám dříve či později dojít, že tyto děti a později dospělí tu jsou přesně z opačného důvodu. Jejich smyslem, involučním smyslem, je ukázat NÁM a přivést NÁS, současnou majoritu, k porozumění, že to MY se musíme ve svém vlastním zájmu a v zájmu celého lidstva přizpůsobit, aby vůbec evoluční proměna mohla zdárně proběhnout. Že MY, současní lidé, jí musíme porozumět a jít jí naproti, a změnit sami sebe a přizpůsobit SEBE potřebám toho „nového světa“ – světa našich vlastních dětí. Že jí můžeme jít naproti ne rovnou dokonalostí, ale že se začneme v první řadě sami sobě otevírat a odhalovat, že se začneme stávat sami pro sebe srozumitelnější a čitelnější, protože naše čitelnost navenek bude časem automaticky následovat. Protože skutečným výsledkem vnitřní harmonie je skutečná láska a schopnost tuto pravdivou lásku nepokrytě, čistě a bezpodmínečně vyjadřovat.

A jednou z mála cest, vedoucích ke skutečně čistému životnímu projevu a ke sladění se s jádrem našich vlastních dispozic, je porozumění energetice našeho životního nastavení a jak tento genetický vtisk ve všech směrech funguje a jak transformační může být pohled skrze porozumění svým kódům, svým genovým klíčům (anebo těm tvořícím nastavení Vašich dětí), jejichž smyslem je napomáhat nám odemknout NÁŠ vyšší smysl, skrytý v naší DNA. S transformací frekvence svého vyzařování se člověk nedostává jen do harmonie sám se sebou. Stává se srozumitelnější a čitelnější pro své okolí, což bývá obrovská úleva zejména pro všechny děti, o kterých zde mluvíme. Protože se sami uvolníme, přestaneme je nevědomě „tlačit do obrany“, do budování stále neprostupnějších obranných zdí. Pokud nám dojde, jak důležité je, abychom byli MY SAMI srozumitelní a čitelní, pokud si chceme umožnit navzájem rozumět, tak to je možné jen tehdy, když se přestaneme obklopovat svými vlastními obrannými vzorci chování. Právě niterné porozumění našim vlastním genovým klíčům je  jednou z nejrychlejších cest k jejich uvolnění a k aktivaci našich vyšších frekvencí. Na začátku je třeba porozumět, jak hluboká hradba našeho nevědomí obepíná naše představy a pohledy na mezilidské vztahy – že o pozadí našeho genetického nastavení nevíme téměř nic. Je třeba porozumět, o co vlastně v mezilidských vztazích jde, jakou roli v tom všem hraje (jako v takovém „orchestru“) naladění našich vlastních genetických dispozic a čemu všemu může napomoci změna v nás samotných.

A pokud se zaměříme na projevy našich dětí, jejich pokroucené vnímání života a extrémní vyhrocování jejich často neforemných emocí je jen jednou stránkou jejich osobnosti. I za jejich brněním zůstávají skryty zároveň jejich dary a jejich kreativní potenciál, který jen nemá šanci se rozvinout – dokud MY nezměníme sami sebe. Zvláště „nové děti“ tak ztrácejí šanci naplnit smysl své existence, svého života mezi námi. Jakmile se posunete vy, dáváte tím šanci i jejich vlastnímu posunu a jejich úspěšnějšímu zapojení do širší společnosti. Mimochodem – i pro mnohé z těchto lidí bude porozumění svému nastavení a svým genovým klíčům obrovskou příležitostí k navázání porušeného kontaktu sama se sebou.

Všechno to, o čem zde byla řeč, nechává jak na těchto dětech, tak i na dospělých kolem nich hluboké šrámy i po zdravotní stránce. Předpokládám, že snaha co nejúčinněji eliminovat anebo úplně odstranit tyto škody a důsledky bude v centru pozornosti všech, kterých se to jakýmkoli způsobem dotýká. A tak, jako lidé netuší nic bližšího o svém genetickém nastavení a o jeho smyslu, prozatím lidem běžně unikají i jeho přímé a hluboké vazby na elektrochemické anebo fyzické fungování našeho organismu. Jak bezprostředně naše vzorce a jejich genetické vazby na jednotlivé orgány či funkce našeho těla ovlivňují jeho fungování anebo naopak nefungování. Ve skutečnosti se právě tady nacházejí ty nejhlubší vazby a příčiny našich nemocí. A zejména míra našeho neuvědomování si významu této oblasti a jak ohromně jsme svazováni svými zažitými návyky a způsobem náhledu na život je tím, co brání rychlejšímu uvolňování těchto pokřivených vazeb v každém jednotlivém organismu. A protože se o nějakou detoxikaci aspoň z vnějšku zajímá řada rodičů, troufnu si sem dát odkaz na jednu metodu, se kterou do určité míry souzním – jde o aplikaci tzv. MMS, na kterou proto přikládám odkaz. Jde o video, které je sice pohledu Genových klíčů vzdálené a zastává odlišný postoj, nicméně pokud jde o detoxikaci organismu, tak jde o metodu, která může pomoci a to je leckdy to nejdůležitější (klikněte ZDE, kde je mj. popsán postup – v AJ, anebo ZDE – to je dokonce v češtině).

Podle výpočtů a předpovědí Human Designu bude od roku 2027 mutace Solar plexu transformovat toto centrum do nové formy vědomí, která se začne postupně v lidstvu objevovat. Bez uvědomování si možné přítomnosti těchto dětí budou mnohé z nich diagnostikovány jako autistické a nikdy nebudou mít možnost plnit svůj smysl. Budou potřebovat být rozpoznáni, budou potřebovat, aby lidé věděli, kdo jsou a my musíme vědět, jak důležité bude prostředí, které pro ně vytvoříme. Mimochodem, mimo hromady dalších okolností se bude měnit i lidské pouto ke zvířatům a jedním z průvodních jevů bude i odmítání jíst maso! A odlišností bude postupně stále přibývat.

„Nové děti“ potřebují „nové rodiče“

Přitom už vlastně celá naše současná generace dětí odráží chystající se chemické změny a to se projevuje na jejich unikátním emocionálním charakteru. Na jejich emocionální výkyvy anebo fyzické projevy by se už mělo nahlížet jinak – nejen v osobním, ale více i v kolektivním smyslu, který se do nich promítá. Je samozřejmé a přirozené, že tyto děti potřebují dostávat hranice, které dětem běžně dávají všichni rodiče, ale zároveň s větším citem pro svobodu. Probíhající mutace vnáší do našeho emocionálního systému chemické procesy, které budou a vlastně už nějakou dobu mají tendence rozviřovat nevyrovnané vzorce chování a povedou k nepředvídatelným emocionálním projevům. Skutečným klíčem pro rodiče je se NEDÍVAT na své děti, jako že je s nimi něco v NEPOŘÁDKU, ale dát jim ještě více lásky a pochopení a zachovávat extrémní trpělivost. A nezapomeňte, že tou nejlepší prevencí i nejlepším LÉKEM PRO VŠECHNY DĚTI jsme MY SAMI – když jsme sladěni sami se sebou a vyrovnáni se svým životem (a když to nebereme jako frázi).

Pokud jde o děti budoucích generací, některé z nich v sobě ponesou mutaci a některé ne. Mutace se bude objevovat po celém světě. Nebude těžké rozpoznat ty, které ponesou nové vědomí, protože nebudou viditelně projevovat ‚emocionální příznaky‘, které si obvykle spojujeme s rostoucími malými dětmi. Rodiče budou nacházet nový druh klidu, který se začne objevovat zničeho nic v jejich rodinách jednoduše díky tomu, že doma mají jedno z těchto dětí. Všechny tyto děti budou své jedinečné dary projevovat od útlého věku v závislosti na svém hologenetickém profilu a na svých Primárních darech.

Jedna z velkých změn, které tyto děti přinesou, se bude týkat vzdělávacího systému. Protože se jejich hlavní centrum uvědomění bude nacházet mimo jejich mozek, budou se jevit neobyčejně bystré. Jakmile dojde k překonání nadřazenosti mysli, vynoří se skutečná genialita. Jejich způsob učení bude mít blíže k osmóze, než k současnému způsobu, vycházejícímu z opakování, a jejich paměťové schopnosti budou mimořádné. Z toho všeho by se dalo předpokládat, že tyto děti budou v naší existující společnosti velmi zranitelné. Nicméně, tak to není. Vzhledem ke svým darům nebudou vyžadovat zvláštní zacházení ani vzdělávání. Oblast, kam se naopak budou muset začlenit, se týká normálního života. Ať budou kdekoli, budou si odsud pro sebe čerpat takové zkušenosti, které jim umožní dále posílit své dary. Jejich síla bude vycházet právě z jejich transparentnosti. Budou taženi vpřed silou tak silnou, že je to mimo naše současné chápání. Pro takové děti bude nemožné, aby se někdy cítily samotné nebo jako oběti.

Přítomnost těchto děti bude odhalovat v celé společnosti nedostatky stávajících vzdělávacích systémů. Jednou z praktik z naší minulosti, u kterých je velmi pravděpodobné, že se mohou vrátit na scénu, je systém učňovského a praktického vzdělávání – kde se děti se specifickými talenty budou učit u konkrétních učitelů a dozvídat se o životě prostřednictvím svého zapojení do světa, namísto zpoza stolu. Na každé úrovni bude o sobě dávat vědět jejich dar „svobody“. Pro dítě se bude svoboda týkat hry. To formou hry se dítě dozvídá a učí o svém světě. Proto je pravděpodobné, že už budoucí děti nebudou posílány do školy v raném věku, ale bude jim dán dostatek prostoru, který budou potřebovat ke skutečnému rozkvětu.

A protože tyto děti pak vyrostou, budou ve světě iniciovat první velký impuls nové epochy. Je proto nezbytné, aby se po celé planetě plně integrovaly do stávajících sociálních struktur. Mnohé z nich se mohou stát samy učiteli, nebo lékaři, právníky, podnikateli a dalšími běžnými profesionály. A protože život dokážou vnímat na holistické úrovni, budou schopné zavádět drobné reformy, které povedou k dominovému efektu na všech úrovních společnosti. Ze všeho, čeho se dotknou, bude vyzařovat větší efektivita. Budou to lidé , kteří nemají absolutně žádný strach ze svého systému, ale dokážou ho vycítit ve všech ostatních. Jejich úroveň empatie z nich bude dělat mistry ve vztazích. Pomalu a nenápadně tak budou tyto děti a děti jejich dětí transformovat naší planetu. Jak už bylo zmíněno dříve, prostřednictvím vyššího vědomí se tak z lidstva doslova obrodí vědomí oběti.

Richard Rudd, Gene Keys (překlad PH)

 

7-leté vývojové cykly dítěte – co máme tendenci přehlížet…

(Výtah z Gene Keys R. Rudda. A protože informace, které jsou nám takto k dispozici, považuji za skutečně velmi důležité, cenné a jinde nedostupné, rozhodl jsem se celý text postupně ještě doplnit rozšířit.)  

Každý život – nejen ten lidský – je protkán řadou cyklů, které se vážou k určitým procesům života. A pro lidský život hrají klíčovou úlohu procesy, které souvisí s vývojem dítěte a jeho zráním na cestě k dospělosti. Proces dětského vývoje probíhá ve třech 7-letých cyklech a jednoho cca 9-ti měsíčního cyklu prenatálního, který jim předchází. Veškeré systémy poznávání či výuky totiž probíhají v sedmiletých cyklech, které souvisí se sedmiletým cyklem obnovy buněk.

A protože jsme biologicky “přetiskováni” v sedmiletých cyklech, je možné říct, že až do věku 21 let nejsme plně schopni se inkarnovat do svých životů. Prvních sedm let kriticky testuje celistvost fyzického světa prostřednictvím rozvoje našeho fyzického založení – naší kostry, svalů, základní fyziologie a pohybu. Druhý sedmiletý cyklus sleduje vývoj našeho emocionálního života, jak si procházíme pubertou a učíme se zvládnout naši sexualitu a způsob, jakým ovládá naše základní ztotožňování se s námi samotnými prostřednictvím přitažlivosti a odtažitosti. A třetí sedmiletá fáze dovršuje náš inkarnační cyklus k dospělosti tím, že si procházíme pubertou a dospíváním, kdy se velmi rychle vyvíjí naše myšlení a kdy přebíráme za své konstrukce a ukotvujeme do vzorců závěry své mysli, vytvořené z mnoha vrstev našich úsudků a přesvědčení, které jsme nashromáždili během svého dětství a dospívání.

Prenatální období

Během těchto devíti měsíců těhotenství se do DNA budoucího dítěte pevně vplétá podstata základních vývojových cyklů dítěte, zachycujících období od jeho narození do věku 21 let. Jeho geny budují jeho tělo na základě frekvence energetického pole, ve kterém žije jeho matka. I proto sehrává každá matka klíčovou roli v biologické, emocionální a mentální skladbě dítěte. Matka je vlastně spolutvůrcem vtělení či zosobnění dítěte, a každá myšlenka, pocit a impuls probíhající jejím bytím nastavuje směrování DNA uvnitř plodu. To samozřejmě klade na těhotné matky velkou odpovědnost a zároveň to má i významné důsledky při transformaci našeho druhu – dokážeme-li dost hluboce docenit důležitost matky a její role během těhotenství.

Vyvíjející se zárodek žije ve světě ‚frekvence vibrací‘ své matky – v emocích, myšlenkách a záměrech, které nasává z prostředí, které ho obklopuje. Dokonce si tyto frekvence interpretuje podle toho, jak na ně matka reaguje. Tím tedy čistota životních vibrací samotné matky přímo určuje osud budoucího člověka. Každý ze tří trimestrů těhotenství se vztahuje ke třem sedmiletým cyklům, zachycujících období vývoje dítěte, první k fyzickému, druhý k emocionálnímu a třetí k mentálnímu cyklu. Samozřejmě, že nikdo není zcela obětí frekvencí své matky. Je pravděpodobné, že v kterémkoli z vývojových cyklů života dítěte se mohou v jakékoli jeho fázi projevit některé z problémů opakovaně znovu, a tehdy přichází znovu šance k tomu, aby mohly být objaty, pročištěny a zhojeny – anebo se naopak ještě více prohloubí. Nicméně s tím, jak by se frekvence dítěte zvyšovala a rostla, by se postupně léčily řady vrstev uvnitř jeho vnitřního bytí. Tady je důležité si uvědomit, jak velký náskok může dítě získat, pokud bude jeho matka během těhotenství vyzařovat vyšší frekvence.

Ve formě intuice má každý z nás k dispozici přirozený naváděcí systém, který člověku umožňuje si zajistit harmonickou interakci s okolním světem. Nízkofrekvenční programování, které na nás přechází z pocitů naší matky během těhotenství, je tím, co se později projeví jako rušivý element na jasnosti fungování naší intuice. A přestože se do člověka všechny ty nezdravé vlivy otiskly už během těhotenství, lze je přímo léčit prostřednictvím zvyšování frekvence jeho DNA. Tím se v podstatě obnoví anebo restartuje celý jeho genetický operační systém. A jak dítě (anebo později dospělý člověk) dokáže postupně řešit své stínové stavy, které bude tento proces přirozeně vynášet na světlo, bude se v jeho nitru odkrývat a prohlubovat jeho citlivost ke všemu a všem kolem.

První cyklus (0-7 let)

Během prvních sedmi let života jsou spouštěny všechny vzorce chování, které jsou navázány na fyzickou konstrukcí člověka – promítají se do jeho fyzického postoje, do způsobu dýchání a do jeho vztahu k fyzickému světu prosřednictvím doteku. Dítěti to trvá celých sedm let, než se po fyzické stránce plně zosobní na svět. V tomto období dochází u určitých genů k zapnutí a u jiných k vypnutí a tím se v těchto raných letech ustanovují všechny budoucí vzorce jeho fyzického zdraví.

(!) Bez ohledu na fyzický stav a situaci samotného dítěte během tohoto období je jeho budoucí život tvořen frekvenční oblastí lidí, kteří se vyskytují kolem něj a tím, jak se ONI vypořádávají se životem. Největší dar, jaký může někdo dát dítěti, je láskyplná, fyzicky blízká a morálně čistá výchova. To klade velkou odpovědnost na NÁS RODIČE, protože to jsou právě rodiče, opatrovníci nebo učitelé, kdo vytvářejí společnou živoucí auru, do které se dítě zosobňuje (inkarnuje). Když se dítě skrze svou fyzickou auru naučí a přesvědčí, že život je bezpečný a láskyplný, jeho tělo se uvolní do své přirozené vnitřní harmonie. Co si mnoho lidí neuvědomuje, je to, že to je to v první řadě TĚLO, které se musí cítit bezpečně, NE mysl. Téměř všechny lidské zdravotní problémy lze vystopovat k tomuto primárnímu období, kdy se do nás lidí vtiskly. To proto stojí „ZA TO“ něco o nich vědět. Pokud máme my dospělí přetrvávající zdravotní problémy, pak se někdy během prvních sedmi let našeho života naše tělo přestalo cítit bezpečně a někde uvnitř naší DNA došlo k zapnutí nebo vypnutí některého genu nebo souboru genů. A pokud rodiče nedokážou ve svém životě důvěřovat sami v sebe a ve svůj život, začnou se stávat jeho obětí – jejich přístup k životu se stane příliš vážný a těžký a tuto frekvenci pak přenášejí i do aury dítěte.

Co je důležité pochopit, je to, že jak se cítí dětské tělíčko, je programováno během tohoto období tím, jak se cítí ve svých tělech jeho rodiče. Proto pokud vaši rodiče nebyli pevně zakotveni v duchu své zdravé ‚sebelásky‘, tak aniž by tomu mohli zabránit, svou vážnost přenesli na vás – své děti. Rodičovství na nízké frekvenci je vždy spojeno s podmiňováním skrze potřebu ovládat život a mít ho pod kontrolou, ať už vědomě nebo nevědomě. Chceme, aby naše děti byly šťastné, ale nevíme, jak být sami šťastní! Ve skutečnosti je nám svoboda a spontánnost našich dětí stálou připomínkou hloubky naší vlastní podmíněnosti, pocitu nesvobody a nespokojenosti. To je také jeden z důvodů, proč je pro moderní rodiče tak těžké být rodičem – zapomněli, jak být sami šťastní hluboko uvnitř svých těl. Ve skutečnosti jsme totiž zapomněli, jak si hrát!

Vzorec pro krásný život je přitom tak jednoduchý – postupovat zlehka a nebát se tolik. Život nás dostane, kam (on) chce, abychom šli. Ale my lidé máme tendenci žít spíše ve svých myslích než v každém přítomném okamžiku, a naše mysl vždy žije v mezích ‚času‘. Jsme geneticky kódovaní být přehnaně vážní, k čemuž napomáhají naše pocity „sevření“ a naše „nevědomost“ ohledně toho všeho v pozadí. Nevěříme životu, a tak se pokoušíme převzít vědomou kontrolu nad událostmi, které se nám dějí. A je to naše nevědomost o tom, jak ‚snadný‘ život opravdu je, která nám brání žít spokojený život.

Zdraví a postoj dítěte jsou tedy zásadně ovlivněny jedinou věcí: jak spokojeni se cítí sami rodiče ve svých fyzických tělech. To není o tom, jak se budeme “tvářit” navenek. Skutečnost nepřetlačíme svou snahou vypadat “co nejlépe“, a každopádně „jinak”, než jaká je skutečnost. Naopak – naše možná nečitelnost a neupřímnost, pokud jde o naši přirozenost, a spolu s tím naše neschopnost ji rozpoznat, jsou dalšími klíčovými věcmi, se kterými si děti při vytváření komunikace s námi nevědí rady. Svou aurou předáváme nejasnou a chaotickou energii, které nerozumějí, která je mate a vyvolává v nich nejistotu a pocit strachu. To vše je dohání k potřebě se k tomu nějak ”postavit“ – nějak se „bránit“. Proto je tak důležité si (jako rodič) umožnit sám sobě porozumět a otevřít se své čisté vyšší přirozenosti – a nesnažit se ji jen nějak ‚zvenčí‘ uměle vytvarovat (a „vypadat”).

To jediné, co děti během prvních sedmi let svého života opravdu potřebují a vyžadují, je mít zajištěné prostředí pro nerušený vývoj, kde se mohou učit prostřednictvím hraní. Je to proto, že děti v sobě ještě nemají fungující biologické hodiny, a jakékoliv ukládání povinností ve smyslu vyžadování pravidelného režimu působí na vývoj dětského mozku a nervového systému ‚rušivě‚. Snaha vynucovat si tyto mocné přírodní rytmy předčasně s cílem dosáhnout nastolení určitého řádu bude mít za důsledek to, že v dospělosti bude člověk vnímat toto přirozené časování ‚pokřiveně‚. Buď tyto přirozené rytmy nebude schopen respektovat anebo se jim ani přes svou snahu nedokáže přizpůsobovat. To se může projevovat buď skrze pocity úzkosti v jeho mysli anebo to může později vést k nejrůznějším fyziologickým problémům, které jsou jen těžko diagnostikovatelné, natož řešitelné.

Je zajímavé si povšimnout, že jak si děti procházejí proměnou směrem k dospělosti a jak bývají postupně stále více zasahovány podmiňováním a tlakem od jednotlivých lidí, ale i ze strany společnosti a kulturních zvyklostí, jejich přirozený životní náboj a dynamika se vytrácejí. V sedmi letech se už většina z jejich vlastních vzorců zafixuje a promění v kámen. Proto je nezbytné dětem poskytnout během jejich prvních sedmi let ohromné množství času a prostoru, protože jejich přirozená dynamika potřebuje proudit nerušeným způsobem. Je samozřejmé, že děti potřebují nějaké meze, ale především během svých prvních sedmi let to jediné, co opravdu potřebují dělat, je hrát si. Právě hra je prostředkem, kterým vyjadřují svou dynamiku, svou čirou nejzákladnější životní energii, v praxi. Tím, že jsou děti posílány už během svých prvních sedmi let do školy, se jejich přirozený sedmiletý cyklus nesvazovaný strukturou a zaměřený na hru, přeruší(!). Tento příliš časný důraz na mentální učení působí rušivě na základní genetickou potřebu dítěte vyjádřit svou dynamiku spíše fyzicky, než prostřednictvím své mysli.

Jedním z důvodů, proč moderní společnost trvá na vzdělávání v raném věku, je naše nepochopení rozdílu mezi ‚znalostmi‚ a niternou ‚genialitou‚. Existuje kolektivní přesvědčení, že genialita je něco nečekaného a neobvyklého – že to je něco nestandardního či nadstandardního. Existuje také kolektivní přesvědčení, že genialita má co do činění spíše se (získanými) znalostmi, než s (přirozenou) inteligencí. Ale skutečná ‚inteligence‚ nemá nic společného s ‚myslí‘, i když se skrze mysl může projevit. Niterná genialita je pouze ovocem přirozené inteligence, do které nebylo rušivě zasahováno. A zatímco znalosti lze získat i úsilím, přirozené vnitřní genialitě je třeba věnovat k dispozici hodně času a prostoru, aby se mohla organicky rozvíjet. A prvních sedm let života dítěte je proto přirozenou dobou „zasévání semínek“ jeho pozdější geniality.

V tomto prvním 7-letém cyklu se zároveň utváří a „kuje“ vše kolem jeho psychiky. Jednou z nejzákladnějších potřeb dítěte je dostupnost rovnoměrné péče od obou rodičů. V jakémkoli dítěti, které má během svých prvních sedmi let k dispozici skutečnou ‚péči‚ od obou svých rodičů – z mužské i ženské strany – tím dojde k vytvoření silné fyzické, emoční i mentální konstituce. Díky tomu tak bude mít vždy schopnost najít svou vlastní vnitřní sílu. Je také pravděpodobné, že pak z takového dítěte vyroste také nezištný a nesobecký člověk.

Je samozřejmé, že osud s sebou přináší nejrůznější okolnosti, které mohou matku a otce od sebe oddělit, ale nikdy není vše ztraceno. Příležitost pro vyléčení dopadu takového rozdělení, ke kterému došlo během prvních sedmi let života dítěte, se v životě vždycky opakovaně objeví i později. Své vlastní rány z dětství bude mít každý možnost vyléčit dokonce tím, že se stane sám rodičem. Všechny vztahy nám dávají šanci na zhojení starých ran prostě tím, že takovému vztahu poskytneme odpovídající trvalou péči. V tom tkví ve skutečnosti tajemství šťastného vztahu. Pokud vás vaše vztahy dostatečně neuspokojují, může to být klidně proto, že jste ještě plně neopečovali a nedovychovali sami sebe. A „zrcadlo“ k tomu nám poskytuje každý vztah.

Druhý cyklus (7-14 let)

Ve druhém 7-letém cyklu dětského života – mezi 7. a 14. rokem, jak si děti procházejí pubertou, dochází k ustanovení převážné většiny jejich emocionálních obranných strategií a vzorců. Vše vychází z pocitů a přesvědčení, že je třeba se bránit před nebezpečím.

Všechny lidské emocionální problémy pramení z této fáze, a proto je nesmírně důležité, aby dětem od sedmi do čtrnácti let bylo poskytováno stabilní emocionální prostředí, ve kterém se mohou rozvíjet. A protože emocionální neboli astrální tělo je jemnou vrstvou lidské aury, učí se především prostřednictvím astrálních těl (aur) svých rodičů. Právě to přesně vysvětluje, odkud pocházejí naše pocity nedostatečnosti. Pokud sami rodiče nedokázali zvýšit frekvenci své DNA nad rámec stínového vědomí, jejich dysfunkční emocionální vzorce se otisknou do astrálního těla (aury) dítěte. A naopak – když si rodiče vyléčí své emocionální problémy a frekvenci své DNA povýší, přenesou zdravé emocionální vzorce na své děti, které pak ony předávají dále na své děti. I proto je bytí rodičem tou nejvýznamnější službou světu, která je zároveň tou nejrychlejší cestou k vašemu vlastnímu uzdravení, ale také tou nejrychlejší cestou k uzdravení celého světa – skrze děti. Protože takovíto lidé už se nebojí svých skutečných pocitů a strachů. Téměř všechny dospívající děti však bývají zraněny jemnohmotnými těly svých rodičů už dávno předtím, než se stanou teenagery. V psychologii se tomu také říká ‚podmiňování‚, ale tady se to odehrává na mnohem jemnější, mnohem méně patrné úrovni, než si to bývá většina psychologů schopná přiznat. Když se pak ve čtrnácti letech dítě dostane do svého tolik důležitého cyklu dospívání, buď se tam objeví jako emocionálně celistvá bytost, prodchnutá přirozenou moudrostí, emocionální inteligencí a vnitřní stabilitou, nebo se tam objeví jako bytost, naplněná hlubokým pocitem nedostatečnosti, který pak charakterizuje její léta dospívání, ale i další „dospělý“ život.

Jak si děti procházejí křehkým obdobím puberty, podmiňování společnosti jim předává velmi matoucí a protichůdné zprávy o tom, jak zacházet se svou emocionální a sexuální přirozeností. Většina lidí má jen malou představu o tom, jak hluboká a delikátní tato vývojová fáze pro mladé lidi je, a ti bývají ve většině případů ponecháni se s tím vypořádat na vlastní pěst. Výsledkem pak bývá to, že si jen málokdo tímto obdobím projde bez úhony. Jejím výsledkem je naše ‚obvyklá‘ lidská snaha se před nevypočitatelnými emočnímimi situacemi, které jsme pociťovali už jako děti, ochránit. Do této snahy se vkládá a spotřebuje obrovské množství životní energie. A dokud si my dospělí neprojdeme nějakým hlubokým procesem, který nás vlivu těchto důsledků dřívějšího podmiňování z dětství dokáže zbavit, i nadále si s sebou poneseme tyto obranné vzorce po celý další dospělý život.

Ještě donedávna byly emoce obecně vnímány jako něco, co podkopává lidskou inteligenci, která byla vnímána jako něco víc, než jen racionální myšlení. Emoční inteligence – označovaná též jako EQ – je v současné době naštěstí uznávaná stále větším množstvím lidí. Ve skutečnosti je EQ (emoční inteligence) ideální protiváhou k vašemu IQ (rozumové inteligence), a společně utváří uceleného ‚inteligentního‘ jedince. Většina lidí se však za své emoce nikdy nenaučila převzít plnou odpovědnost. Stále se necháváme strhávat dramaty, když původce svých emocionálních stavů vidíme v druhých. Přitom pocit naší vlastní nedostatečnosti je zodpovědný za vytváření těchto emocionálně negramotných generací. A pokud nevíme, jak zvládat své emocionální stavy s klidem, celistvostí a jasností, nikdy nedosáhneme plné dospělosti, ale zůstáváme do určité míry dětmi.

Když si však rodiče vyléčí své emocionální problémy a povýší frekvenci své DNA, přenesou zdravé emocionální vzorce na své děti, které pak ony předávají dále na své děti. V posledních padesáti letech přináší tento model na svět další a další zdravé dospělé. Pro lidstvo neexistuje žádná role ani služba, která by byla významnější než bytí rodičem. A nejen že je to nejrychlejší cesta k našemu vlastnímu uzdravení, ale je to také ta nejrychlejší cesta k uzdravení celého světa. Každý zdravý dospělý je mocným prostředkem k uzdravení celé naší planety, protože tito lidé se nebojí svých skutečných pocitů a strachů. Astrální tělo celé naší planety si prochází procesem uzdravování s rostoucí vlnou těchto lidí, kteří působí na frekvenci daru.

Třetí cyklus (14-21 let)

Třetí cyklus je o dozrávání dítěte, o jeho ucelení – vnitřní i vnější celistvosti a začleněnosti. S ní se už dítě rodí, ale i pokud dojde během dětství k jejímu narušení, lze ji ještě během dětství a dospívání anebo i později v životě obnovit. Pokud se jí však člověku podaří získat už při přechodu do dospělosti, zůstane mu již navždy, protože to je pravá přirozenost každé lidské bytosti.

Pod vlivem postojů svých nejbližších začíná každé děcko už od raného dětství rozpoznávat nedostatky a těžkosti života, a skrze postoje svých blízkých kolem, se kterými se ztotožní, začne programovat svou mysl na přesvědčení, které ho vede k hledání chyb a viny ve ‚vnějším světě‚ – v lidech, ve společnosti anebo i v sobě. Formování lidských názorů probíhá tak, že krystalizují kolem nějakého předpokladu či očekávání, které se rodí z jejich podmiňování – z nepřirozeného tlaku a formování dítěte v raném dětství. Tento mentální mechanismus vrcholí ve 3. sedmiletém cyklu, kdy se naplno rozvinou a zakotví ustanovené myšlenkové postoje, postupy a vzorce, jejichž semínka byla vysazena v určité chvíli během prvních sedmi let života, a  které pak člověk zastává i v dospělosti.

Právě tady se projeví “vzorová” nepokřivenost postojů rodičů (anebo její nedostatek) naplno. Klíč k tomuto procesu spočívá spíše ve frekvenci, vyzařované rodiči, než v té vyzařované samotným dítětem (co se  jim od dítěte vrací). Pokud rodiče udělají tu chybu, že si berou tento „zrcadlující“ proces osobně, dítě si nikdy plně nedokáže projít touto biologickou fází zdravým způsobem, a namísto toho zůstane viset na stejné nízké frekvenci jako jeho rodiče. Pokud se však dítě rozvíjí přirozeně, bez “umělých” vzorců a postojů, odkoukaných a přebíraných od druhých, je velmi pravděpodobné, že z Vašeho dítěte vyroste dospělý člověk, který nebude zatížen neobjektivním kritickým pohledem a sklony k posuzování druhých.

Už v raných fázích, ale zejména v tomto 3. období, hraje klíčovou roli celistvý a jednoznačný postoj rodičů. Existence “hranic”, které rodiče dětem musí srozumitelně a s mírou vždy dávat, byla a vždy bude dětmi testována. Důležité je, aby sami rodiče dokázali neuvíznout ve svých vlastních kritických (resp. kritizujících), odsuzovačných a sebeodsuzovačných vzorcích, aby si dokázali nebrat celý proces osobně. Protože jenom tak mohou dokázat dítě uchránit před svou nízkou frekvencí, aby dítě nezůstalo “viset” na té stejné nízké frekvenci a dokázalo si touto biologickou fází projít plně až do dospělosti.

Zdravé vyjádření celistvého a integrovaného postoje vychází z určité hravosti, která přichází s tím, když má člověk rovnoměrně rozvinutou i pravou mozkovou hemisféru. Obrovské množství lidí však své názory a svá rozhodnutí opírá o sílu toho, co jim říká ‚levý‘ (logický a koncentrovaný) mozek. Jakmile se naše vnitřní nespokojenost začne s tímto stanoviskem identifikovat, nechá se jím pohltit a ono se stane přesvědčením – promění se v určité ‚dogma‚. Právě kvůli svému jednostrannému přesvědčení jsme ztratili schopnost vidět větší obrázek. Protože tento náš stín vidí jen to, co je naprogramován vidět, buduje svůj život kolem tohoto původního zárodku nespokojenosti. Proto se naše děti chovají tak, jak je programuje svět, aby se chovaly, ať už jsou s ním v souladu nebo se staví proti němu. Rodí se do světa, kde je přesvědčení existujícím precedensem, a vše, co jejich oči dokážou vidět, je pak jen jejich vlastní názor a to, jak si ho udržet. Je smutné, že většina dětí nikdy nedosáhne ‚skutečné dospělosti‚, ale zůstává ve svých hluboce vrytých vzorcích kritiky a odsuzování, vycházejících z jejich přesvědčení, uvězněna po zbytek svého života.

Vzorce, které se ustaví a zafixují v tomto třetím cyklu lidského života, jsou závislé na tom, co se stalo v předchozích dvou cyklech. Lidské názory a postoje vyraší ze semínek, které byly vysazeny v určité chvíli v prvním 7-letém cyklu dětského života, i když ve vaší mysli vyplují na povrch až během třetího sedmiletého cyklu, někdy během dospívání. Pokud dojde například v polovině druhé fáze života dítěte k rozchodu jeho rodičů, stejný typ otřesu se v jeho životě objeví i v polovině jeho třetího cyklu, i když bude mít tentokrát spíše mentální, než emocionální zaměření. Třetí sedmiletý cyklus je proto tím nejdůležitějším, protože představuje poslední šanci, jak mohou rodiče svému dítěti pomoci dosáhnout ‚opravdové‘ dospělosti. Pokud samotní rodiče nedosáhnou dostatečné míry celistvosti a začleněnosti, pokud v nich tedy integrita jejich osobností nebude dost hluboce zakořeněná, nedokážou pro své dítě vytvořit správné prostředí, aby si touto nejnáročnější fázi mohlo hladce projít. Do jaké míry se to rodičům podaří a do jaké míry dokážou nepodlehnout své vnější kritičnosti tedy určuje, jestli dítě vstoupí do dospělosti jako celistvý a integrovaný dospělý člověk, anebo jako zraněné dítě, které se jenom dospěle tváří.

Pokud rodiče skutečně pochopili, jak důležitá je jejich úloha v této fázi života dítěte, v jejich jednání by mohlo být méně odsuzování a sami by se mohli cítit mnohem klidnější a sebejistější.

Bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně jste vychovávali své dětí (anebo stejně tak – jak dobře nebo špatně vychovávali vás vaši rodiče), veškeré podmiňování LZE ZVRÁTIT. Nicméně, takovéto ‚přeprogramování‚ obvykle zahrnuje cestu probuzení, ve které bude takový člověk muset zvýšit svou vlastní frekvenci zpět do jejího původního stavu. V takovém případě se mu navrátí jeho přirozená vitalita a dynamika, a ta se vrací formou kreativity – tvůrčí energie. Stejná energie, kterou je pro malé dítě ‚hra‘, pak u dospělých dozrává do kreativity a niterné geniality. Jedním z nejjednodušších a nejrychlejších způsobů, jak lze zvýšit svou frekvenci, je zabývat se ve svém životě tím, co má člověk rád. Pokud děláte to, co máte skutečně rádi, dokážete tím rozpoutat svou tvůrčí dynamiku, a tím více kreativní bude energie, kterou budete mít k dispozici. To je jednoduchá rovnice, která tolika lidem stále uniká.

Závěr

Každá ze tří fází našeho raného života vychází logaritmicky jedna z druhé. To znamená, že problémy, na které jsme narazili v prvním cyklu, se objeví znovu ve stejné kombinaci ve druhém a třetím cyklu. Prostřednictvím neustálého testování okolním prostředím hraje v průběhu každého z těchto cyklů klíčovou roli kodónový okruh hmoty a genové klíče 46, 48, 18 a 57 (o kterých bez potřeby mást vám těmito okolnostmi hlavy celý tento článek ve skutečnosti pojednává). V nejzákladnějším smyslu tyto genové klíče neustále hledají biologickou zpětnou vazbu, která dítěti umožní se naučit ve světě zdravě a přirozeně orientovat. Proto má kodonový okruh hmoty (kodony aminokyselin, kódované těmito genovými klíči) na vývojové úrovni obrovský význam, protože upravuje samotnou infrastrukturu našeho fyzického, emocionálního a duševního zdraví. Právě stále hloubější pochopení zejména těchto čtyřech genových klíčů nám v sobě přinese velkou revoluci v přístupu k našim představám o vzdělávání dětí.

Každopádně všem těm, kdo budou muset dodatečně řešit problémy, vyplývající z jejich vlastního dospívajícího cyklu,  to bude trvat celých sedm let – ať už prostřednictvím terapie, práce s tělem, nebo nějakým jiným odpovídajícím systémem, který se zaměří na uvolnění vzorců a náhledů na život, vzniklých jejich podmiňováním.

S poznáním, pochopením a přijetím působení genových klíčů, které formují každé dítě, je rodičům dána k dispozici jedna z největších životních příležitostí. Pokud rodiče dokážou u svého dítěte vysledovat vyšší frekvenci některých genových klíčů už od chvíle jeho narození, a pokud v něm průběžně dokážou tuto frekvenci udržet v dobrých i špatných dobách, budou mít možnost vidět, jak jim přímo před očima vyrůstá živoucí zázrak.

(Volně zpracováno na základě knihy Gene Keys Richarda Rudda. Překlad Pavel Hicl)