Od Stínu k Daru – cesta uvědomění

Published 28.12.2014 | By Pavel Hicl

Na webu Kdo jsme a kam jdeme se budete hodně setkávat s pojmem „stín“ nebo „stínová frekvence„. Jde o pojem, který symbolizuje naladění té které naší dispozice na nízkou frekvenci. Tato nízká frekvence představuje takové lidské nastavení, které je reprezentováno lidským utrpením, jehož prožívání ztělesňujeme a vyzařujeme prostřednictvím nízkofrekvenčních vibrací své aury. Přesto je třeba si uvědomit, že cokoliv nízké, nepříjemné, zlé nebo podlé je stále přirozené, protože je to součást naší přirozenosti. Že to není něco, co si máme vyčítat. V tomto smyslu totiž naše postoje NEsouvisí s morálkou – přesto, že leccos z toho můžeme považovat my anebo kdokoli druhý za morálně nepřijatelné a nejsme na to třeba hrdi. Každý máme nějaké „stinné stránky“, každý z nás máme něco v sobě anebo za sebou – každý v sobě nosíme nějaké stopy zranění „na duši“, které vyvolalo naši potřebu se dalším útrapám bránit, vyhýbat, vnitřně je potlačovat anebo si je odmítat přiznat, stydět se za ně, cítit vinu anebo oddělenost od druhých. Stejně tak můžeme mít tendenci hledat či svalovat vinu za jakýkoli svůj pocit na něco nebo někoho „druhého“. To, co je nám tak nepříjemné a čemu se snažíme uniknout, jsou naše pocity. Je třeba říct, že na žádném našem pocitu ani na žádném z našich stínů není nic špatného. Je to náš kosmický úděl, který má za cíl nás někam dovést. Všechno to „nízké“ totiž představuje výchozí surovinu pro naši potenciální transformaci.

Na všechny pocity je třeba nahlížet jako na zkušenosti – na součásti naší životní cesty. Naše utrpení je zkušenost, kterou si musíme projít. A musíme začít s vědomím, že se musíme naučit vnímat hodnotu svých zkušeností a respektovat je. A celé je to o upřímnosti – jde o to dokázat být upřímný – nejen k ostatním, ale zejména sám k sobě – ke svým pocitům, aby se z nich nestávalo něco, čím ve skutečnosti nejsou. Např. i ze samotné viny se může stát přirozená součást našeho procesu – pokud s tímto pocitem dokážeme správně naložit – způsobem, ke kterému je předurčen, a využít ho ne jako hrozbu, kterou si máme vyčítat, ale jako šanci k rozpoznání další cesty. Dokonce i ostudy si musíme do určité míry vážit – pocítit ji a prožít jako svou zkušenost. Může to být součást našeho procesu, našeho zrání, a se dá říct, že někdy bychom se stydět měli – třeba kdybychom někoho poškodili. To vše ale bude mít smysl jen tehdy, pokud si dokážeme vinu, hanbu či jakýkoli jiný pocit přiznat a vidět je takové, jaké skutečně jsou – bez výmluv a bez zveličování. Na úrovni stínu je však typické, že lidé nedokáží registrovat a vyhodnotit, co říkají, co dělají, co způsobují nebo jaké postoje a myšlenky vyzařují, a nedokáží za ně převzít svou odpovědnost. Až na úrovni Daru začínáme vidět, že vše je propojeno – věci, situace i lidé. V hloubi si uvědomujeme, že naše činy i myšlenky „slyší“ vlastně všichni a z hloubi duše cítíme, že pokud někomu uděláme něco nespravedlivého, že se nám to vrátí zpět. Celé je to o procesu uvědomění, to je vše. A v tomto procesu hraje klíčovou roli ‚kontemplování‘ – slovo, o kterém na těchto stránkách budete hodně slýchat. Kontemplování je totiž zpracování myšlenek a pocitů, které nám pomáhá vidět věci skutečně takové, jaké jsou, protože nám dává ‚prostor‘ – nabízí nám pauzy, přestávky – možnosti se pozastavit, které jsou nezbytné k tomu, abychom uviděli problém takový, jaký je a mohli si ho osahat. Pokud se nedokážeme zastavit a otevřít své oči, je vůbec možné, abychom někdy dokázali uvidět své programové vzorce, jaké skutečně jsou, i když nám je někdo předloží černé na bílém přímo před naše oči?

Když se narodíme, přinášíme si s sebou na svět ve svém nastavení i své problémy, svou karmu, svá („posvátná“) zranění a s nimi také – svou cestu k probuzení (viz. „Zlatá cesta“ – odkazy níže). A my máme v životě dvě možnosti – buď se necháme všemi svými problémy stále více utlačovat, anebo jim umožníme, aby nás osvobodily. Stanou se buď jedním, anebo druhým. Buď svůj životní proces začneme vidět jako šanci – pokud dokážeme otevřeně vidět dopady svých postojů a činů, že je (vedle života samotného) začneme vidět a registrovat vědomě i my s tím, že za řadu z nich musíme zaplatit „daň“. Že dokážeme vnímat jejich hodnotu a že naše zranění, která si v sobě neseme, jsou určitou „splátkou dluhu“. Jejich smyslem není, abychom se jim snažili jen vyhýbat a bránit. Protože náš život a náš osud si budou znovu a znovu žádat naši pozornost – budou volat po našem uvědomění. A všechno je to o již zmíněné upřímnosti sama k sobě. Abychom se přestali pokoušet utíkat nebo se vyhýbat svému vlastnímu životnímu programu. Abychom se mu dokázali postavit čelem – přiznat si ho. Smiřte se s ním. Registrujte odpovědně své chování, své pocity, své myšlenky, své mínění o sobě samotných. Jen tak máte šanci se svých představ a soudů o sobě (a vůči sobě) pustit. Právě o tom je celý proces uvědomění…

Více k tématu ‚Zlaté cesty‘ naleznete na následujících odkazech: